Proč špatně skončí pěkné věci,
proč po noci přijde den,
proč z beránku se stanou vlci,
proč nemohu žít svůj sen?
Proč po vzestupu přijde pád,
proč dol je tvrdá zem,
proč toliko má život vad,
proč v něm pořád jsem?
Proč dobro je jen v pohádkách,
proč vztahy krachují,
proč často jsou jen o hádkách,
proč lidé chybují?
Proč tvář smějící se mračí,
proč v duši je to lhář,
proč v ní dobro být neráčí,
proč lásky je to žhář?
Proč jsou lidi vlastně zlí?
Kdo ví, ať mi odpoví!
neděle 28. září 2008
sobota 27. září 2008
Dvě podzimní
Tma
Mohlo nám být krásně,
na tom širém světě,
když však světlo zhasne,
kytka nevykvete.
Ztráty
Nerad věcí ztrácím,
lidi co mám rád,
nejvíc ale brečím,
když mizí kamarád.
Mohlo nám být krásně,
na tom širém světě,
když však světlo zhasne,
kytka nevykvete.
Ztráty
Nerad věcí ztrácím,
lidi co mám rád,
nejvíc ale brečím,
když mizí kamarád.
úterý 16. září 2008
Všichni lžou
Letošní léto do mého života vstoupila nová osoba. Pamatuju si, že to bylo jednoho pracovního dne v podvečer. Ležel jsem na gauči a koukal na obrazovku, přepínal programy a v tom se zjevil. Koukal na mě upřeně svýma modrýma očima, tvář mu zdobilo třídenní strniště a obličej měl zkřiven svým typickým sarkastickým výrazem. V tu chvíli jsem věděl, že budeme dobrými přáteli. Taky se kolem něj motala jedná moc hezká sympatický holčina, ale pak ho ani nevím proč opustila. Od toho dne, kdy jsem ho poprvé viděl, s ním trávím stejně jako mnoho mých kamarádů a známých pondělní večery a společně se smějeme jeho sarkastickým vtipům. Jmenuje se House. Greg House.
O Houseovi toho najdete na netu spousty. Já jsem se pokusil vybrat to nejzajímavější, co jsem našel, a teď se o to s vámi chci podělit.
Jestli vás baví Houseovi hlášky, tak je pro vás určená tato stránka. Najdete tady snad všechny slavné slovní přestřelky a výroky z tohoto seriálu.
http://cs.wikiquote.org/wiki/Dr._House
Zajímavé jsou pak taky stránky www.doktorhouse.net nebo www.drhouse.cz a pak hodně informací najdete samozřejmě na wikipedii.
Co najdete na YouTube?
Prvním videem je mírně upravená znělka.
Druhým je pak ukázka z kazety, kterou na casting americkým producentům poslal Hugh Laurie. Natáčel tehdy v Namibii a aby mohl roli získat pečlivě trénoval americký přízvuk. Dovedl ho natolik k dokonalosti, že si tvůrci seriálu opravdu mysleli, že je americkým hercem. Video natočil v hotelové koupelně a je na něm dialog mezi Housem a Cuddyovou z pilotního dílu seriálu, kdy po něm Cuddyová žádá, aby pracoval na pohotovosti. Ještě dodám, že o roli se tehdy ucházel i americký herec Patrick Dempsey, známý jako Derek Shepherd ze seriálu Chirurgové.
neděle 14. září 2008
„V neděli si zajdem na velikou túru po červené značce z Kauflandu do Carrefouru.“ (Jaromír Nohavica)
Prvním mým příspěvkem do žurnarchivu je má maturitní slohová práce. Jejím tématem bylo, jak už napovídá název, fenomén hypermarketů v Česku. A slohovým útvarem byl fejeton. Ty, které zajímá, odkud pochází název, odkážu na úžasnou Nohavicovu píseň Černá Ostrava.
Kdo by to neznal. Ráno nastoupíte do autobusu jedoucího do školy a místo po vzdělání toužících studentů je přeplněn důchodci mířících do nějakého hypermarketu. Takže místo učiva, které se snažíte ještě rychle zapamatovat na písemku, se vám do hlavy dostanou akční ceny prášků, piva, halenek a dalšího zboží z Hypernovy. Bohužel i naše město pohltila mánie nakupování. Navždycky pryč jsou časy, kdy jsem s maminkou chodil nakupovat do Jednoty, maximálně do Prioru. Hypermarkety vyrostly kolem dokola jako houby po dešti. Najdete je téměř na každém možném místě našeho města. Nahrazují velká dětská hřiště, autobusová nádraží a někde dokonce historická centra. Ale co je na nich tak lákavého, že zde lidé podnikají o víkendech doslova túry? Pokusím se na to odpovědět svou příhodou z první návštěvy obchodního centra. Ale neberte to, prosím, jako návod, jak na to poprvé.
Je to už několik let, co jsme si jednou se spolužákem vyměňovali v pondělí dojmy z víkendu.
„Tak co jsi dělal?“ zeptal jsem se Tondy.
„To bys neuvěřil. V sobotu jsme jeli s rodiči a sestrou do Futura. To je tak fantastický obchoďák. Mají tam dokonce i McDonald. Dal jsem si dvojitý Big Mac a Colu. Nakoupili jsme a nakonec nás táta vzal do Cinestaru na Kameňák. No prostě bomba!“
Tonda mi ještě několik minut barvitě líčil své zážitky, a když dokončil svůj monolog, zeptal se mne: „A co jsi dělal ty?“ Můj víkend se s tím jeho nedal vůbec srovnávat, a tak jsem jen smutně opáčil, že jsem byl s rodiči na horách. V té chvíli mi bylo trapně. Všichni mí kamarádi jezdí o víkendech po nákupních centrech, zatímco já jsem seděl s rodiči zmáčený deštěm v chatě na Lysé hoře. Po tomhle otřesném zážitku jsem se rozhodl, že musím jít s dobou, a toužil jsem navštívit ty chrámy hojnosti, kde se lidé ani minutu nenudí a mají tam vše, na co jsem schopen jen pomyslet. Jenomže jak to udělat? Rodiče o návštěvě těchto objektů nechtěli ani slyšet. Shoda okolností tomu chtěla, že jsem však i já mohl brzy navštívit ono bájné FUTURUM. Byl jsem totiž na divadelním festivale v Ostravě a spolu se svými kamarády jsem se vydal večer na nákup proviantu. Byl to nezapomenutelný zážitek. Stáli jsme před budovou s obrovským neonovým nápisem FUTURUM. „Jako v Americe!“ neubránil jsem se výkřiku. Vběhl jsem rychle dovnitř a během necelé hodinky jsem stihl zběžně prohlédnout většinu obchodů. Započnu tedy druhé, tentokrát již nákupní, kolo. Krátká zastávka v McDonaldu, kde si dávám Tondou ověřený Big Mac, bohužel ne dvojitý a bez Coly. Chci si totiž ušetřit peníze i na jiné zdejší atrakce. Během druhého kola si pořizuji tyto věci: fotbalový dres reprezentace v hodnotě 199 Kč, CD Největší hity roku 2001 za 50 Kč a na uhašení žízně dvoulitrovou nepramenitou vodu za skvělých 4,90 Kč včetně DPH. A co teď? Mám to! Jako třešničku na dortu, navštívím multikino. Z velké nabídky filmů si vybírám Kameňák 2. Ať Tonda pukne závistí! Lístek stojí 150 Kč a jako bonus dostávám popcorn. Stojí to sice dvakrát více než u nás, ale to přeci nemůžu srovnávat. Film byl skvělý, zvlášť ten policajt Pepa neměl chybu, a popcorn taktéž. Ochromen žízní jsem dopil téměř na ex půlku láhve s vodou a vydal se zpět na ubikace. V noci mne přepadly následkem nevhodné kombinace potravin velké žaludeční problémy, díky čemuž jsem nebyl schopen odehrát ranní představení a zkazil tak kamarádům celou akci. Odpoledne při čekání na zastávce na autobus domů jsem navíc zjistil, že má peněženka je po včerejšku totálně vybílená. Musel jsem si na lístek půjčit od kamarádů. Doma jsem pak zjistil, že nakoupené věci jsou bez výjimky blbosti. Dres se po vyprání rozpadl a cédéčko bylo místo originálních písní plné cover verzí neznámých interpretů. A dost! Do hypermarketů už nikdy má noha nevkročí! A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ovšem občas, když jdu kolem, tak si v Tescu koupím něco na zub. Nebo pokud mají něco levného nebo něco rychle potřebuji. I když s tou rychlostí to není vždy tak růžové.
Nedávno si tak stojím ve frontě v Tescu. V košíku mám minerálku a dva rohlíky. Volím proto pokladnu do pěti položek. Samozřejmě jako vždy zde stojí lidé, kteří mají vozík napěchovaný až po okraj. Starší manželé si zřejmě nevšimli cedule Rychlá pokladna a prodavačka se chtěla vyvarovat konfliktu a nic jim neřekla. Když tak čekám, vzpomínám si na příhodu jednoho muže z Havířova, který mi vyprávěl táta. Nechtěl dlouho čekat ve frontě a jediná volná zůstala právě rychlá pokladna. Vzal tedy ze svého vozíku pět věcí, nechal ho stát kousek od kasy a těch pět věcí hodil na pás a zaplatil. Oběhl pokladny, vešel do nákupního prostoru a vše opakoval. Jakmile to udělal potřetí, prodavačka se nad ním smilovala a dovolila mu vyložit celý obsah nákupního vozíku na pás. Lidi mají někdy zvláštní nápady, že?
Během mého vzpomínání musela prodavačka zavolat vedoucí, aby stornovala dvakrát namarkovanou kávu. Navíc ti starší manželé platili kartou, což celou akci zdrželo o pět minut. Kdybych šel k vedlejší kase, jsem už dávno venku. Nakonec se však dočkám a odcházím ven. Cestou si stačím všimnout plných košíků s věcmi, které by si nikdo nikdy nekoupil, kdyby u nich nebyla cedulka AKCE. Hypermarkety vás zkrátka donutí koupit všechno. I to, co nikdy neupotřebíte.
Dnes už vím, že jsem se neměl před Tondou tak stydět. Nebylo za co. Cožpak není lepší strávit krásné dny v přírodě s těmi, které máte rádi? Že ne? Že na vás v hypermarketech neprší? Bando jedna! Však vám to jednou dojde! A my, kterým nám to už došlo, se sejdeme o víkendu v Beskydech a za zpěvu Jarkových písniček si budeme užívat túru po červené z Ostravice na Lysou horu.
Kdo by to neznal. Ráno nastoupíte do autobusu jedoucího do školy a místo po vzdělání toužících studentů je přeplněn důchodci mířících do nějakého hypermarketu. Takže místo učiva, které se snažíte ještě rychle zapamatovat na písemku, se vám do hlavy dostanou akční ceny prášků, piva, halenek a dalšího zboží z Hypernovy. Bohužel i naše město pohltila mánie nakupování. Navždycky pryč jsou časy, kdy jsem s maminkou chodil nakupovat do Jednoty, maximálně do Prioru. Hypermarkety vyrostly kolem dokola jako houby po dešti. Najdete je téměř na každém možném místě našeho města. Nahrazují velká dětská hřiště, autobusová nádraží a někde dokonce historická centra. Ale co je na nich tak lákavého, že zde lidé podnikají o víkendech doslova túry? Pokusím se na to odpovědět svou příhodou z první návštěvy obchodního centra. Ale neberte to, prosím, jako návod, jak na to poprvé.
Je to už několik let, co jsme si jednou se spolužákem vyměňovali v pondělí dojmy z víkendu.
„Tak co jsi dělal?“ zeptal jsem se Tondy.
„To bys neuvěřil. V sobotu jsme jeli s rodiči a sestrou do Futura. To je tak fantastický obchoďák. Mají tam dokonce i McDonald. Dal jsem si dvojitý Big Mac a Colu. Nakoupili jsme a nakonec nás táta vzal do Cinestaru na Kameňák. No prostě bomba!“
Tonda mi ještě několik minut barvitě líčil své zážitky, a když dokončil svůj monolog, zeptal se mne: „A co jsi dělal ty?“ Můj víkend se s tím jeho nedal vůbec srovnávat, a tak jsem jen smutně opáčil, že jsem byl s rodiči na horách. V té chvíli mi bylo trapně. Všichni mí kamarádi jezdí o víkendech po nákupních centrech, zatímco já jsem seděl s rodiči zmáčený deštěm v chatě na Lysé hoře. Po tomhle otřesném zážitku jsem se rozhodl, že musím jít s dobou, a toužil jsem navštívit ty chrámy hojnosti, kde se lidé ani minutu nenudí a mají tam vše, na co jsem schopen jen pomyslet. Jenomže jak to udělat? Rodiče o návštěvě těchto objektů nechtěli ani slyšet. Shoda okolností tomu chtěla, že jsem však i já mohl brzy navštívit ono bájné FUTURUM. Byl jsem totiž na divadelním festivale v Ostravě a spolu se svými kamarády jsem se vydal večer na nákup proviantu. Byl to nezapomenutelný zážitek. Stáli jsme před budovou s obrovským neonovým nápisem FUTURUM. „Jako v Americe!“ neubránil jsem se výkřiku. Vběhl jsem rychle dovnitř a během necelé hodinky jsem stihl zběžně prohlédnout většinu obchodů. Započnu tedy druhé, tentokrát již nákupní, kolo. Krátká zastávka v McDonaldu, kde si dávám Tondou ověřený Big Mac, bohužel ne dvojitý a bez Coly. Chci si totiž ušetřit peníze i na jiné zdejší atrakce. Během druhého kola si pořizuji tyto věci: fotbalový dres reprezentace v hodnotě 199 Kč, CD Největší hity roku 2001 za 50 Kč a na uhašení žízně dvoulitrovou nepramenitou vodu za skvělých 4,90 Kč včetně DPH. A co teď? Mám to! Jako třešničku na dortu, navštívím multikino. Z velké nabídky filmů si vybírám Kameňák 2. Ať Tonda pukne závistí! Lístek stojí 150 Kč a jako bonus dostávám popcorn. Stojí to sice dvakrát více než u nás, ale to přeci nemůžu srovnávat. Film byl skvělý, zvlášť ten policajt Pepa neměl chybu, a popcorn taktéž. Ochromen žízní jsem dopil téměř na ex půlku láhve s vodou a vydal se zpět na ubikace. V noci mne přepadly následkem nevhodné kombinace potravin velké žaludeční problémy, díky čemuž jsem nebyl schopen odehrát ranní představení a zkazil tak kamarádům celou akci. Odpoledne při čekání na zastávce na autobus domů jsem navíc zjistil, že má peněženka je po včerejšku totálně vybílená. Musel jsem si na lístek půjčit od kamarádů. Doma jsem pak zjistil, že nakoupené věci jsou bez výjimky blbosti. Dres se po vyprání rozpadl a cédéčko bylo místo originálních písní plné cover verzí neznámých interpretů. A dost! Do hypermarketů už nikdy má noha nevkročí! A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Ovšem občas, když jdu kolem, tak si v Tescu koupím něco na zub. Nebo pokud mají něco levného nebo něco rychle potřebuji. I když s tou rychlostí to není vždy tak růžové.
Nedávno si tak stojím ve frontě v Tescu. V košíku mám minerálku a dva rohlíky. Volím proto pokladnu do pěti položek. Samozřejmě jako vždy zde stojí lidé, kteří mají vozík napěchovaný až po okraj. Starší manželé si zřejmě nevšimli cedule Rychlá pokladna a prodavačka se chtěla vyvarovat konfliktu a nic jim neřekla. Když tak čekám, vzpomínám si na příhodu jednoho muže z Havířova, který mi vyprávěl táta. Nechtěl dlouho čekat ve frontě a jediná volná zůstala právě rychlá pokladna. Vzal tedy ze svého vozíku pět věcí, nechal ho stát kousek od kasy a těch pět věcí hodil na pás a zaplatil. Oběhl pokladny, vešel do nákupního prostoru a vše opakoval. Jakmile to udělal potřetí, prodavačka se nad ním smilovala a dovolila mu vyložit celý obsah nákupního vozíku na pás. Lidi mají někdy zvláštní nápady, že?
Během mého vzpomínání musela prodavačka zavolat vedoucí, aby stornovala dvakrát namarkovanou kávu. Navíc ti starší manželé platili kartou, což celou akci zdrželo o pět minut. Kdybych šel k vedlejší kase, jsem už dávno venku. Nakonec se však dočkám a odcházím ven. Cestou si stačím všimnout plných košíků s věcmi, které by si nikdo nikdy nekoupil, kdyby u nich nebyla cedulka AKCE. Hypermarkety vás zkrátka donutí koupit všechno. I to, co nikdy neupotřebíte.
Dnes už vím, že jsem se neměl před Tondou tak stydět. Nebylo za co. Cožpak není lepší strávit krásné dny v přírodě s těmi, které máte rádi? Že ne? Že na vás v hypermarketech neprší? Bando jedna! Však vám to jednou dojde! A my, kterým nám to už došlo, se sejdeme o víkendu v Beskydech a za zpěvu Jarkových písniček si budeme užívat túru po červené z Ostravice na Lysou horu.
Restart
Dlouho jsem na blog v podstatě nic nenapsal. Dílem za to mohla má vrozená lenost, dílem nedostatek nápadů, dílem prázdniny. Ale ty mi pravě pomalu končí a já jsem se rozhodl, že své zanedbávané dítě trochu oživím.
Nedávno mě má dobrá kamarádka požádala, jestli bych ji, když už studuju tu žurnalistiku, neposlal nějaké své články, co jsme třeba psali ve škole jako cvičení. A mě napadlo, proč je rovnou nedat k dispozici i ostatním mým kamarádům a známým. Nikomu je ke čtení nenutím a rozhodně se tady nechci nějak vytahovat. Jenom jsem si prostě řekl, proč by měli zůstat ležet v mém "virtuálním šuplíku" a týden co týden tu budu některé své zajímavé výtvory publikovat. Budu rád, když je okomentujete ať už pozitivně nebo negativně. Kritika od čtenářů je totiž pro autora to nejdůležitější!;)
čtvrtek 11. září 2008
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)