Jak vyzrát na vánoční dárky

Konec října. Venku padá listí, někdy zaprší, někdy nás mile překvapí babí léto. Nic nenasvědčuje tomu, že za necele dva měsíce budou opět Vánoce. Tedy skoro nic. V Tescu začala předvánoční horečka už před týdnem. Nemůžete ji přehlédnout. Ozdoby, stromky a podobné cetky jsou vystaveny pro jistotu hned u vchodu. Když jsem to viděl, padl na mě onen pověstný předvánoční stres. Urychleně jsem začal přemýšlet, koho čím obdaruju a jak je už zvykem, nápady se nedostavovaly. Stres začal nabírat na obrátkách. "Klid, mám ještě dost času. Není ani listopad." ozval se optimista uvnitř "Jo, to si říkáš každý rok mladej a víš, jak to končí... V Tescu 23.12..." reagoval hbitě realista

Taky máte problém s dárky pro své blízké? Ať už k vánocům, narozeninám, nebo jim chcete prostě jen udělat radost? S dětmi je to jednoduché. Napíší dopis Ježíškovi, nebo s nimi projdete hračkářství a je po problémech. S odrostlejšími jedinci je to už problém. Dopisy Ježíškovi nepíšou, jelikož Pepa ve škole řekl, že stejně neexistuje, a od té doby se prostě šprajcnou a tečka. Hračky je už taky neberou. Koupit iPhone si můžou dovolit jen někteří a pantofle jsou už profláklé.


Naštěstí je tu doba internetu a ten nabízí spoustu možností. Jednou z nich je stránka www.prejusi.cz. Zaregistrujete se, vypíšete seznam svých přání, rozešlete mailem vstup do vašeho seznamu a pak už jen v klidu čekáte, co najdete pod vánočním koštětem v těch krabicích zabalených do pestrobarevných papírů. Ulehčíte tak práci svým blízkým. A také sebe ušetříte peliškovské situace "Díky, táto!"
Výhodou je i to, že ostatní vidí, která přání už jsou rozebraná, a tak by teoreticky nemělo dojít k tomu, že něco dostanete dvakrát.


Ovládání je celkem jednoduché a zvládne je i, jak říkal náš matikář, průměrně inteligentní delfín s přejetou hlavou. Takže nezbývá než to zkusit a pak čekat, jestli se pod smrkem něco z vašich tajných přání nakonec objeví.

P.S. Ájo, s tím Ferrari to myslím smrtelně vážně!!! Takže jestli ho nemáš v plánu sehnat, přenech ho, prosím, někomu jinému!

Žurnarchiv: Borat proslavil Kazachstán, Kazachstán Borata

Přidávám další ukázku své školní tvorby. Tentokrát jde o komentář, který jsem napsal jako domácí úkol téměř před dvěma lety 13. 11. 2006.

Sacha Baron Cohen. Britský komik, jehož jméno u nás donedávna znala jen úzká skupina fanoušků, se nedávno dostal do popředí mediálního zájmu díky chystané premiéře svého kontroverzního celovečerního filmu Borat aneb Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu.

Cohen je v Británii velmi populární díky svému pořadu Da Ali G Show vysílaného na Channel 4. Právě v ní vzniklo, vedle postav jamajského rappera Ali G a rakouského moderátora pořadu o módě, homosexuála Bruna, Cohenovo třetí alter-ego, kazašský novinář Borat.

Kazachstánský reportér byl vyslán vládou své rodné země do USA a Velké Británie, aby přiblížil obyvatelům své vlasti zdejší zvyky a životní styl. Po čase se však producenti nespokojili pouze s krátkými televizními scénkami a po úspěchu prvního Cohenova snímku Ali G Indahouse se rozhodli převést na stříbrné plátno i Borata.

Do všeobecného povědomí se však film dostal až po protestech kazašské vlády na konci letošního července. Borat totiž Kazachstán představuje jako zemi, kde jsou ženám odpírána jakákoliv práva a na Židy a Romy jsou zde pořádány hony. Film je také plný různých antisemitských narážek. Je třeba však dodat, že Cohen je, jak sám říká, „hrdý Žid“, a proto tyto vtipy nevzbudily v židovské obci tak velkou nevoli.

Naopak Kazachstán nepřestal proti snímku bojovat, a dokonce poslal diplomatickou nótu americké vládě. Náměstek kazašského ministra zahraničí poté pozval Cohena na návštěvu Kazachstánu, aby ho zde přesvědčil, že zdejší víno se opravdu nevyrábí z koňské moči. Cohen reagoval po svém. V převleku za Borata vydal prohlášení, že s tím britským komikem nemá nic společného a souhlasí s rozhodnutím své vlády „toho Žida“ soudit.

Kazachstán svou reakcí nakonec způsobil pravý opak než zamýšlel. Místo zakázaní projekce tohoto snímku dosáhl jeho kritikou velkého zpopularizování a ten nakonec vydělal za první den promítání v USA přes dvacet šest milionu amerických dolarů. U nás byla premiéra filmu díky obrovskému zájmu přesunuta z března příštího roku už na konec letošního listopadu.

Poslední Cohenův snímek tak dokázal, že v dnešní době není nutná žádná megalomanská reklamní kampaň, stačí k tomu jistá dávka kontroverze a média s politiky už přispějí k propagaci sami. A to je možná největší pointou celého filmu.

Tiché hřmění

Zbývá jen 10 dní. Těším se na to setkání, jako se malí caparti těší na pouť. Bude to už počtvrté, a přesto se těším s přibývajícím počtem našich shledání víc a víc. Ale tentokrát to bude hodně zvláštní a jiné.
Když jsme se střetli poprvé, moc jsme se ještě neznali. Bylo to takové oťukávání. Teprve na konci jsme pochopili, že si báječně rozumíme. Trvalo to však další 4 roky, než jsme se znovu viděli. Každý jsme byli už trochu jinde, snad jsme i dospěli. I místo našeho setkání bylo noblesnější. Ale už od prvního momentu jsme opět cítili tu vzájemnou přitažlivost, to mrazivé chvění. Bylo jen těžko k uvěření, že ty tři společně prožité hodiny utekly jako voda v Rubikonu.
Dlouho jsem na ty chvíle nemohl zapomenout. Rozhodl jsem se, že při první možné příležitosti udělám maximum proto, aby se to opakovalo. A po půlroce jsem se dočkal. Bylo to opět úžasné. Jen ta sladká tečka na konci chyběla. Teď už to bude snad i s ní!

První rande

Poprvé jsem tuhle partu kluků z Ostravy a okolí zaregistroval před 7 lety, když vydali své první album Magnetické pole. Lolita se mi nesmazatelně vryla do hlavy a vzpomínám si, jak jsem si jejím zpěvem zkracoval nepříjemné chvíle při dlouhých stoupáních na kole na dovolené o rok později na Šumavě (Jo, mlel jsem z posledního, ale zpíval jsem si do rytmu šlapání:"Brány nocí...," a docela to pomáhalo:))

Pak přišla deska V siločarách s Obchodníkem s deštěm a od té chvíle patří Kryštof k mým nejoblíbenějším kapelám. A přesto, že se mí oblíbení interpreti často mění, band kolem Richarda Krajča zůstává v mé topce neustále.



Pokud bych si měl ze všech čtyř řadovek vybrat svou nejoblíbenější, byl by to určitě Mikrokosmos, třetí studiové album Kryštofů, pro svůj až melancholický zvuk plný smyčců a taky nekomerčnost, kterou deska potvrdila tím, že až na Srdce se žádná z písniček příliš v rádiích nechytla. Přitom podle mě patří například Kruhy z duhy, Zrcadlení, Motýlek a Stár k tomu nejlepšímu, co Kryštof vydal.



Alea Iacta Est

Ze světa: Dne 13. 10. 2006 bylo šest českých občanů spatřeno u severoitalské řeky Rubikon. Skupina ve složení Nikolaj Arichtev, Nikolas Grigoriadis, Evžen Hofmann, Richard Krajčo, Nikos Petros Kuluris, Ondřej Kyjonka nebezpečně hazardovali se svými životy, když se pokoušeli řeku přebrodit v místě, kde má řeka velice silný proud, Naštěstí se nikomu z nich nic nestalo a italská policie je pouze deportovala zpět do země a udělila pořádkovou pokutu.

Pořádný komerční úspěch potkal tuhle šestici muzikantů až s čtvrtou deskou s osudovým názvem Rubikon. Skupina bájnou řeku v pořádku překonala a definitivně se dostala do povědomí všech hudebních fanoušků v Česku. Skvělou hudbu doplnily skvělé texty Richarda Krajča a úspěch se musel zákonitě dostavit. Deska plná hitů jako je Svědomí, Rubikon či První veselá přinesla kapele taky zisk několika Andělů.



Z téhle desky patří k mým nejoblíbenějším Ostravaczech a doufám, že jej kluci v Lucerna Music Baru zahrajou! (Zvlášť, když den předtím porazí na Bazalech jistě Baník Spartu. Zakřičet si v Praze Baník je král s minimální možností dostat přes hubu je můj velký sen a ona sladká tečka:))) A druhá, pro mě osudová, Jízda v protisměru. V téhle písni je skryto tolik deprese, slz a beznaděje, až se zdá, že je to téměř nemožné. Ale mě vždy dokonale pomáhá k tomu, abych se odrazil od dna a dostal se zpět do pohody.



A pak přišla už bestofka s výběrem 13 nejlepších písní plus dvě novinky - Plán a Atentát, s ní Akustik Tour, které se stalo jistě jednou z hlavních hudebních událostí loňského roku. Měl jsem možnost se zúčastnit závěrečného koncertu ve Stavovském divadle v Praze a byl to fakt nezapomenutelný zážitek. Jestli někdo do té doby pochyboval, jestli jsou opravdu nejlepší kapelou v zemi, tak na tomto turné to Kryštofi potvrdili (ve vší úctě ke Kabátům, Chinaskám, Support Lesbiens a dalším).



Budoucnost

Další album vyjde až na konci roku 2009, ale už teď se v rádiích objeví nový singl Tak nějak málo, který bude i ústřední písní seriálu ostravského studia ČT Proč bychom se netopili. A na některých současných koncertech hrává Richard Krajčo novou píseň, která by mohla nést pracovní název Ráno.

Právě ta má podle mě obrovský potenciál stát se další obrovskou peckou a dá se na ní dobře demonstrovat, proč mám Kryštof tak rád. Richard Krajčo totiž dokáže napsat text plný emocí a přitom ne tak stupidně a jednoduše, jako je to například v případě zahraničních interpretů (Už jste si zkoušeli překládat třeba hit Enriqua Iglesiase Hero a dokážete si představit, že by ho někdo z našich interpretů přezpíval?). Každý si v jeho metaforách může najít to své, o čem píseň je. A to je na tom to kouzelné. Takže 4. listopadu v Lucerna Music Baru nashledanou! A jako ochutnávku přidávám ono Ráno, co mám zakázáno...




Poznámka: Většina videí je z pořadu Kryštof pomáhá dětem, nebo tak nějak.

Oranžáda

Možná byste v dnešní den čekali, že se přidám k zástupům bloggerů a budu komentovat výsledky voleb. Omyl. Ač bych rád úvital komentáře pod svými články, nepotřebuju ze svého blogu vytvořit diskuzní fórum, jak by řekl přítel Paroubek "žumpoidního" střihu:) Jediný můj komentář k volbám bude ve smyslu, že volič rozhodl, volič za čtyři roky práci zvolených zhodnotí. Takže to je mé vysvětlení, proč nepíšu nic o volbách.