sobota 14. února 2009

Ta pravá?

Hodiny na stěně hrály dál neúprosně své monotónní sólo přerušované údery do kláves. Zpoza domů se dralo do pokoje oknem polední slunce a z hrníčku s horkou kávou stoupal dým.

„Proč jen jsem to udělal? Proč včera? Měl jsem to ještě chvíli vydržet!“

Stejně jako každý týden utíkal přeplněnou nádražní halou k pokladnám. Jako vždy na poslední chvíli. Nebylo to od něj zrovna prozíravé, ale zatím mu to vždy vycházelo.

"Dobrý den…“

"Ne, lituji. Bohužel, vše je vyprodáno. Musíte si počkat dvě hodiny na další spoj."

Rakev zaklapla.

Byl to ten poslední hřebíček do jejího víka. Celý týden se mu vyhýbala, zapírala se a on místo toho, aby pracoval, seděl a civěl do zdi a přemýšlel nad tím, že by ji to měl už říct. Nebyl schopen žít, myslet, jíst. V hlavě měl jen její obrázek. Vlastně to byl ten jediný její obrázek, který měl, protože se ji za celou dobu styděl jen vyfotit, aby si nepomyslela, že po ní jede. Bláhový…

„Musím to dopsat. Zítra se to musí odevzdat, a jestli to nebudu mít, tak mě vyrazí. Ale jak bych po tom včerejšku mohl. Nejde to. Bez ní nemůžu dál. Byla ta jediná, ta pravá. Už nikdy žádná jiná nebude tak dokonalá. Bude to, jako když houslista zapomene své stradivárky a musí hrát na vypůjčených houslích.“

Sjížděli spolu po eskalátoru. Kostelní zvony zrovna odbíjely půlnoc, ale oni dva to slyšet nemohli. Film nebyl nic moc a vlastně celý večer nedopadl příliš slavně. Nedokázal se před ní uvolnit. Nedokázal nic. Poprvé za celý život narazil na protivníka, kterého nedokázal přelstít. Jako by ho někdo svázaného předhodil do arény. A on se nedokázal bít. Nervozita ho porazila. Snad příště. Jestli nějaké bude...

Další dvě hodiny pryč a nepřibyla ani řádka.

„Třeba až budu starší, moudřejší a ona taky, třeba to vyjde. Za pět let se potkáme a zjistíme, že je nám spolu fajn. Určitě to tak bude!“

"Přijdeš prosím?"

"..."

"Prostě přijď, prosím."

"..."

"...popovídat si a pak se půjdeme spolu dívat, tak jako vždycky."

"..."

"Dobře, půjdu ti naproti."

Vyšel z pokoje, ale nervozita ho znovu svazovala. Věděl, že i když ji dneska nemůže porazit, může ji ustát. Vyšel těch pár schodů. Klepot na dveře a pak prázdno.

"...nepůjde to, promiň…kamarádi?…“

„Co po mně k sakru vůbec chtějí?! Já jsem včera přišel o budoucnost a kvůli nim tady mám řešit nějakou blbou historii, která stejně nikoho nezajímá! Hálo, je tam vůbec někdo?! Já jsem včera přišel o skvělou holku, o svůj smysl života! Nemá cenu pokračovat dál! Slyšíte mě?!“

Ticho.

Tik, tak, tik, tak… Hodiny dál odbíjely své monotónní blues a on byl stejně ztracený, jako chvíli po tom osudovém rozhovoru a mnohokrát potom.

Zpěv ptáků a dopravní špička nasvědčovaly tomu, že je tu další den. Za zataženými závěsy spal v pokoji na své posteli. Na stole ležela hromádka popsaného papíru.

Dodělal to, ale nevěděl ani vlastně proč. Život už pro něj stejně ztratil včera smysl…

Epilog:

Slunce prozařovalo francouzskými okny do jejich obýváků. Seděl v křesle a jeho krásná žena mu podávala kávu. Seděli spolu a povídali si a z každého slova mezi nimi byla cítit láska. Konečně byl šťastný, že našel tu pravou a může s ní strávit zbytek života. Na dívku z koleje si už ani nevzpomněl.

úterý 10. února 2009

Australská zeď

Tak ty si myslíš, že bys mohl jít do té show? A cítit to příjemné mrazení z nejistoty, kterou ten hvězdnej kadet šíří kolem sebe? Mám pro tebe, miláčku, špatné zprávy, Pink Floydi už nehrajou, rozešli se. A oni nás poslali jako zastupující kapelu!

Pink Floyd. Ten pojem mi před dvěma týdny moc neříkal. Věděl jsem, že je to hudební skupina, že už nehrajou, že naposledy hráli na Live8, kterou jsem viděl, ale na rozdíl od většiny obyvatel Země kvůli mým oblíbeným U2. Taky je hodně poslouchá brácha, takže většina melodii se mi nevědomky zaryla do mozku.

Když měl před čtvrt rokem na ICQ brácha status „Kdo jde se mnou na Australian Pink Floyd“, tak jsem se nějakým řízením osudu rozhodl jít (Teda spíš mi ho bylo líto a potřeboval jsem někoho, kdo se mnou jednou půjde na U2 (Kluci v srpnu u nás! Jinak si mě nepřejte!)). Osud je mrška vrtkavá a opět se ukázala jeho prozřetelnost.

Australian Pink Floyd je nejlepší tributní kapela Pink Floydů, dokonce hrají s jejich požehnání a členové PF několikrát navštívili jejich koncerty. V Ostravě koncertovali už loni se show The Best Of Wall and More. Letos přidali k Ostravě ještě Prahu a rozhodli se po třiceti letech od jeho vydání oživit asi nejslavnější dílo téhle britské skupiny, rockovou operu The Wall. Sice v ne tak monumentální podobě jako to dokázali Pink Floyd před třiceti lety nebo Roger Waters v roce 1990 v Berlíně, ale i tak koncert sliboval solidní podívanou se všelijakými světelnými efekty a hlavně parádní hudbou.

The Wall jsem předtím neviděl a kromě Another Brick in The Wall jsem ani nevěděl, jaké písničky obsahuje. Úvod obstarala klidná melodie nějakého dechového nástroje a pak to přišlo, pro mne naprosto nečekané hromové burácení In The Flesh?, které mé sluchovody vydržely tak tak. Koncert doprovázely animace na projekčním plátně. Sice to nebyly ty originální z filmu, které nakreslil Gerald Scarf, ale za to obecenstvu v hale dávali najevo, že kapela pochází z Austrálie. Na kladivech tak byli kovoví klokani, stejně tak jako prostředí, kde se děj odehrával, bylo australské.

Nechyběla žádná skladba, úžasné byly zejména Goodbye Blue Sky, Hey You, kdy byl v hledišti ještě šrumec, protože nikdo netušil, kdy se začne hrát, samozřejmě Comfortably Numb a In the Flesh a Trial. Chvílemi mi běhal až mráz po zádech.

Po hudební stránce byl koncert dokonalý. Možná by se mnou někdo nesouhlasil, ale měl jsem výhodu v tom, že jsem jako první slyšel verzi na koncertu, takže teď zpětně nemůžu porovnat, jak se jim povedla. Ale co mě rozhodně uchvátilo, bylo trio vokalistek. Zvlášť jedna z nich v jednom z šesti přídavku Great Gig in The Sky, který byl zahrán na počest loni zesnulého Ricka Wrighta.

Aussie Pink Floyd postavili a zbořili svou zeď, a jak jsem již předeslal, v závěru přidali šest písní navíc, přičemž já jsem se nejvíc těšil na jedinou písničku, kterou jsem od nich dokonale znal, a sice Wish You Were Here. Kromě nich zazněly ještě Shine on You Crazy, One of These Days (během, kterého se objevilo vedle pódia obří nafouknuté prase, jeden ze symbolů Pink Floydů) a Brain Damage/Eclipse.

Asi nikoho nepřekvapí, že po tomhle zážitku jsem si přidal Pink Floyd do své hudební knihovny a doufám, že Australian Pink Floyd přijedou příští rok znova, třeba s The Dark Side of The Moon. V koutku duše pak sním o tom, že se Floydi v původním složení dají ještě jednou dohromady na ještě jedno světové tour.

Fotky z koncertu:

pátek 6. února 2009

Norb

Utopen za zdmi velkoměsta,
hledám teď odpovědi.
Kudy povede dál má cesta
a kdo mě doprovodí?

Napsáno 2. 10. 2008