Jako loutky na špagátu,
hrajem za cukrovou vatu,
v sále smějících se bestií,
frašku jež těžko obstojí,
u krvežíznivé kritiky,
z normalizační putyky.
Toužíme po volnosti,
odstřihnout dráty,
nebýt dál otroky,
prohánět mraky.
Před zraky bídáků řežu ten drát,
s úsměvem Pyrhovým zažívám pád,
na prázdné jeviště divadla snů,
cirkusu se smečkou hladových lvů,
s žaludky lačnými po utrpení
více než po lásce a usmíření.
Toužíme po volnosti,
být svými pány,
nohama na zemi,
prožít své plány.
