úterý 8. února 2011

Starší

Převzato z jiného blogu, z kterého autor článek zbabělé pod tlakem feministického hnutí stáhl. Nicméně je to natolik zásadní a důležité, že jsem si dovolil to dát tady, dokud mě taky nedostanou!


No a nějaký ten čas po blogu jsem o rok starší i já sám. Číslo vypadá stále hrozivěji, ale ještě ne nijak hrozně, jako třeba 30 (já vím, provokuju ;) ). Každopádně už se čím dál tím více vzdaluji bezstarostnému teen, vzpomínky na gympl jsou stále mlhavější a ty na základku připomínají spíš záblesky paměti z doby, kdy mi byly 4 roky, než 10 let vzdálenou historii.

To, že utekl rok, si uvědomuji většinou spíše při Novém roce. Bilancuji a říkám si, co jsem stihl a co jsem stihnout chtěl. A co s tím udělám do budoucna. Když mám narozeniny, je to pocit trochu jiný. V tom lednu vidím spíše plány do budoucna a život před sebou, no v srpnu to na mě působí malinko jinak a říkám si, co všechno už mi uteklo a nevrátí se.

Nebýt prima zkouškového, návštěvy kamarádky z Prahy v Brně, nových kontaktů a pracovních příležitostí, návštěv prarodičů, perfektního tábora s ******, více jak 600 kilometrů ujetých na kolech skrz celou
republiku, významných změn v mém podnikání, jež odtajním až za nějakýten týden, nebýt rozlučky s ****, vína na hodech v Komíně, běhu a skoropůlmaratornu, Komety, last minute výletu do Hradce Králové, neskutečně zábavného posezení s kamarády u BANGu, perfektního výletu na Pálavu, časomíry na HM BikeTour, demonstrace za lepší přístup města ke sportu, výjezdu do Znojma, nebýt rodiny, nebýt WebExpo 2008, Evy, Vaška, koncertu nesmrtelných Queen, nebýt toho, že mě čeká půl roku ve Finsku... A samozřejmě při tom všem - nebýt všech mých perfektních kamarádů, známých, spolubydlících...

Nebýt toho všeho, možná by mě i trápilo, že nemám holku. Ale asi ani netrápí. Práce, škola, půl roku ve Finsku, prázdniny kdovíkde (Norsko? Maďarsko? Tábor? Cyklovýprava?), zima třeba ještě úplně jinde (Argentina?)... Tak si říkám... Kde já bych na ni vzal čas?

Ale tak... Víme, jak to s těma holkama je. S časem nikdy problém není. Ani člověk neví jak, ale na ni si čas prostě udělá. A to ostatní? Na tábor jede, ale musí se vyvléci ze spárů domova či přítelkyně, na kola odjede, ale noci stráví psaním povinných esemesek, na víno si zajde, ale dává pozor, aby mu drahá polovička nenadala, vydělané peníze najednou dělí dvěma a lístky na koncerty naopak dvěma násobí. Že existuje běh nebo kolo mu musí připomínat kamarádi a stejně oboje zůstane v oblasti "jasně, jednou...". Na BANG není čas, drahá polovička plánuje něco jiného, ona ta hra ji přece jenom už omrzela a tak asi ani příště... Když napíše kamarád něco před půlnocí, ať se staví na 2 hoďky do klubu na jungle, nebo kamarádka, ať jede za 7 hodin jen tak do Hradce, raději ani neodpoví, protože by mohl vzbudit ten svůj poklad, který chrní vedle něj. Pokud slečna neholduje hokeji, začne ho sledovat akorát tak z televize a jestli náhodou zajde na stadion, usadí se pohodlně na sedačku. Někdy třeba i zatleská, aby teda ti jeho borci vyhráli. Ale potom rychle domů, ne aby se šlo na pivo, to by zase slyšel, v kolik že se vrátil... Kamarádi, známí a spolubydlící jej začnou škrtat z pozvánek na párty, protože vědí, že má stejně jiný program. Do jeho slovníku se dostává "asi nepůjdem", "nám se nechce", "budeme unavení", "jedeme jinam", "společný večer".

Nenavážím se do nikoho konkrétního. Navážím se do všech ;) . Sbírám postřehy, srovnávám. Jistě, mít slečnu je super, to nepopírám. Láska je něco, co je určitě nenahraditelné, jedinečné a dost věcí stojí za ni obětovat, ale stejně mi někdy přijde, že ty obětiny... Jednoduše - zastávám názor, že všechno má svá pro a proti. Já si mohu jít a jet kam chci, kdy chci, s kým chci. Piva a vína mohu teoreticky vypít co mi játra dovolí, na výlety mohu jezdit klidně každý den, pokud budu mít aspoň pár stovek na účtě. Nic mě neváže a když zítra někomu kývnu na to, že se přestěhuju na 3 roky do Mongolska, nebudu mít téměř žádné výčitky svědomí.

Jsem svobodný. Volný. To znamená, že nikoho nemám. Nemám se o koho opřít, koho opravdu milovat, nemám koho pohladit. Ale také to znamená, že se nemusím na nikoho ohlížet a mohu si dělat opravdu co chci, mohu zažít co chci. Být volný neznamená sedět v parku, pozorovat šťastné páry a pak si za keřem v depresi řezat žíly. Být volný znamená užít si svět. Dokud to jde ;) .