Bíločervený dvorek

Hrajete si na tom dvorku dennodenně, ale nikdy vás nenapadne zjistit, co je za jednou z jeho zdí. Když začnete chápat význam slov a vět, říkají, že je to tam cizí a nikdo vám tam nerozumí. Zvědavost je sice neukojitelná, ale když nemáte prostředky, jak se přes ní přehoupnout, a na vaší straně je spousta vyžití, chuť zakázaného ovoce nechybí. Jenomže člověk dospěje a zjistí, že vlastně všechno na tom svém dvorku už zná. Až na tu jednu stranu a dojde mu, že jeho kořeny jsou za onou zdí. A pátrá.

Dálnice je dlouhý kus betonu, asfaltu, oceli a kdovíčeho ještě, která propojuje bod A s bodem B. Je v ní pot a dřina dělníků, kteří do ni ve vedrech i v zimě otiskli kus svého umu i neumu. Je v ní spousta peněz těch, kteří po ní možná ani jednou nepojedou. Jedna taková spojila loni konečně východní část republiky se Západem. "Cesta na Berlín volná!" mohly křičet titulky v novinách. Sice chyběl a stále chybí most hned za hranicí, ale cesta do polských Katowic se výrazně zkrátila. Pak se už stačí rozhodnout, jestli chcete jet na Berlín nebo do Krakowa. 

Loni týden před Vánoci jsem zvolil druhou variantu. O městě polských králů jsem toho moc nevěděl. V ruce jsem měl jen stažený průvodce Lonely Planet a vyrazil směrem do Starého města. Popisovat dopodrobna, co kde je, asi nemá smysl. Rynek Główny uchvátí svou starobylostí, vznešeností a přitom životem a energií. A nebylo to jen tím, že probíhaly zrovna vánoční trhy, jak jsem si ověřil při své druhé návštěvě před několika týdny v neděli večer. A hlavně - žádné neonové poutače, obchody s nepůvodními suvenýry, ale spousta obchůdků řemeslníků, umělců a kaváren. Žádná zbytečná komerce, žádná podbízivost.

Rynek Główny v Krakowě

Nezbývá než se ulicemi vydat k Wawelu - hradu polských králů. Cestou minete několik kostelů, které jsou pořád plné - ne turistů ale samozřejmě věřících - mladých, starých, s domovem, bez domova. A pak už se před vámi zjeví majestátní hrad. Není tak velký jako ten Pražský, ani tak krásný. Je polský. Je hrdý! Stačí si projít katedrálou s hrobkami králů či vojevůdci. Nad nimi visí obrazy s výjevy z polských dějin, kde tihle stateční muži sváděli většinou nerovné souboje, prohrávali a umírali. Ale i na to dokážou být Poláci hrdí. Země, která se musela smířit s tím, že byla vždycky mlýnským kamenem mezi Německem a Ruskem a snášela s tím spojená příkoří. Ale po staletí se vždycky snažila se svým osudem bojovat a je odhodlána bít se až do úplného konce. A třeba i prohrát, ale se vztyčenou hlavou. Je to tady cítit ze všech stran.

Wawel

Polsko je země, která své hrdiny a historii nezavrhuje. Sice to asi není ideální místo k životu. Je tady Radio Maryja, občas přehnaný katolický fanatismus a spousta dalších problémů. Vlajku bych si tady na své zahradě vyvěsil, ale bez obav, že si budou sousedi klepat na čelo. Je to něco, co nám chybí. Ten pocit, že jsme Češi, že se za to musíme porvat a nenechat si všechno líbit za kus plesnivého žvance. Měli bychom ho mí častěji než jednou za rok v květnu. Jinak to nebude k čáře na východě jen pár kilometrů, ale několik světelných let v našich hlavách. Syndrom čtyři sta let staré prohrané bitvy, který jsme dokázali nakrátko zlomit jen před 45 lety.

Amnestujeme, nerušit!

Pouhých třináct hodin a třináct vydržel zarytým optimistům naděje, že bychom v našem malém srdci Evropy mohli v třináctém roce třetího milénia konečně žít zemský ráj to na pohled. I ti, kteří oslavovali nutnost nakoupit nové kalendáře, diáře, nebo zvýšení DPH s větším než malým množstvím alkoholu ve skleničce, rychle vystřízlivěli a o to bolestivější nastala kocovina. Nutně začala ve společnosti nás realistů, tedy optimistů s životní zkušeností, vyvstávat otázka, zda by neměli být optimisté zbaveni svéprávnosti a umístění do psychiatrických zařízení, nebo do prázdných věznic. Dozorcům by jen stačilo projít rychlým rekvalifikačním kurzem, který řada z nich bude muset po jistě brzkém ohlášeném propouštění, stejně absolvovat. Na něm by se naučili místo pendreků používat stetoskopy a nejlepší kamarád nejlepšího primátora by zachránil stovky pracovních míst.

I optimistům by to přineslo nesporné výhody, v káznicích, respektive v léčebných zařízeních byli by ušetřeni sledování asi nejnezdařilejší české reality show v historii, jejichž dramaturgové a scénaristé si stále nechtějí přiznat, že i Volejte věštce má momentálně větší sledovanost. Nicméně producentům Badtime Stories - Příběhy Nečasu stále tečou do rozpočtu bruselské peníze, a tak si ještě minimálně rok a půl počkáme na závěrečný díl. A na změnu zápletek ani žánru to nevypadá ani v letošním roce... Voda na pesimistův mlýn.

Na jednom se ale pesimisté i optimisté na vloni přeci jen shodli - konec roku 2012 měl být zlomový. Zatímco pesimisti se zásobili těstovinami a balenou vodou, pesimisté se připravovali na zlatý věk nástupu všeobjímající lásky. A dočkaly se obě strany nesmiřitelného sporu. Pesimistům z řad klientů H-Systému, Union Banky nebo investičního fondu Trend nezbude do výhry jackpotu Sportky nic jiného než jíst těstoviny, zatímco optimisté se po deseti letech dočkali srdce na Hradě - i druhý prezident umí milovat.

Ještě na začátku roku to vypadalo, že nejzásadnější událostí posledních měsíců prezidentování Václava Klause bude odložení brýlí. Vyhlášením amnestie udělal z roku 2012 definitivně zlomový rok. Uzavřela se kapitola českých dějin, kterou by Ferdinand Peroutka zřejmě pojmenoval. Rozkrádání státu. Éra, po jejíž skoro celou dobu stál v čele výkonné moci právě Václav Klaus, jehož politická kariéra se za dva měsíce definitivně uzavře.

Prezidentská amnestie se tak dá chápat jako vztyčený palec, který bychom měli chápat jako varování před slovy politiků o tom, že Prezident České republiky především klade věnce, píše projevy a zápisky z cest.Právě příští týden máme před sebou dost možná jednu z nejdůležitějších voleb v novodobé historii samostatného českého státu. Poprvé půjdeme volit prezidenta, tedy člověka, který nás bude reprezentovat ve světě a také ovlivňovat politické dění v českém státě. Ať už jmenováním členů bankovní rady, což je v dnešní době nejdůležitější orgán státní správy, nebo ústavních soudců.

Na výběr máme z devíti kandidátů, o kterých můžeme zjistit téměř vše. Ale stejně tak jako amnézií utrpěl prezident Václav Klaus, když navzdory svým původním slibům vyhlásil amnestii, trpí ji podle výsledků průzkumů veřejného mínění zřejmě i voliči. A stejně tak bude ztrátou paměti budoucí prezident. Přejme si jen aby tomu tak bylo kvůli jeho věku a ne kvůli postranním úmyslům.