Pouhých třináct hodin a třináct vydržel zarytým optimistům naděje, že bychom v našem malém srdci Evropy mohli v třináctém roce třetího milénia konečně žít zemský ráj to na pohled. I ti, kteří oslavovali nutnost nakoupit nové kalendáře, diáře, nebo zvýšení DPH s větším než malým množstvím alkoholu ve skleničce, rychle vystřízlivěli a o to bolestivější nastala kocovina. Nutně začala ve společnosti nás realistů, tedy optimistů s životní zkušeností, vyvstávat otázka, zda by neměli být optimisté zbaveni svéprávnosti a umístění do psychiatrických zařízení, nebo do prázdných věznic. Dozorcům by jen stačilo projít rychlým rekvalifikačním kurzem, který řada z nich bude muset po jistě brzkém ohlášeném propouštění, stejně absolvovat. Na něm by se naučili místo pendreků používat stetoskopy a nejlepší kamarád nejlepšího primátora by zachránil stovky pracovních míst.
I optimistům by to přineslo nesporné výhody, v káznicích, respektive v léčebných zařízeních byli by ušetřeni sledování asi nejnezdařilejší české reality show v historii, jejichž dramaturgové a scénaristé si stále nechtějí přiznat, že i Volejte věštce má momentálně větší sledovanost. Nicméně producentům Badtime Stories - Příběhy Nečasu stále tečou do rozpočtu bruselské peníze, a tak si ještě minimálně rok a půl počkáme na závěrečný díl. A na změnu zápletek ani žánru to nevypadá ani v letošním roce... Voda na pesimistův mlýn.
Na jednom se ale pesimisté i optimisté na vloni přeci jen shodli - konec roku 2012 měl být zlomový. Zatímco pesimisti se zásobili těstovinami a balenou vodou, pesimisté se připravovali na zlatý věk nástupu všeobjímající lásky. A dočkaly se obě strany nesmiřitelného sporu. Pesimistům z řad klientů H-Systému, Union Banky nebo investičního fondu Trend nezbude do výhry jackpotu Sportky nic jiného než jíst těstoviny, zatímco optimisté se po deseti letech dočkali srdce na Hradě - i druhý prezident umí milovat.
Ještě na začátku roku to vypadalo, že nejzásadnější událostí posledních měsíců prezidentování Václava Klause bude odložení brýlí. Vyhlášením amnestie udělal z roku 2012 definitivně zlomový rok. Uzavřela se kapitola českých dějin, kterou by Ferdinand Peroutka zřejmě pojmenoval. Rozkrádání státu. Éra, po jejíž skoro celou dobu stál v čele výkonné moci právě Václav Klaus, jehož politická kariéra se za dva měsíce definitivně uzavře.
Prezidentská amnestie se tak dá chápat jako vztyčený palec, který bychom měli chápat jako varování před slovy politiků o tom, že Prezident České republiky především klade věnce, píše projevy a zápisky z cest.Právě příští týden máme před sebou dost možná jednu z nejdůležitějších voleb v novodobé historii samostatného českého státu. Poprvé půjdeme volit prezidenta, tedy člověka, který nás bude reprezentovat ve světě a také ovlivňovat politické dění v českém státě. Ať už jmenováním členů bankovní rady, což je v dnešní době nejdůležitější orgán státní správy, nebo ústavních soudců.
Na výběr máme z devíti kandidátů, o kterých můžeme zjistit téměř vše. Ale stejně tak jako amnézií utrpěl prezident Václav Klaus, když navzdory svým původním slibům vyhlásil amnestii, trpí ji podle výsledků průzkumů veřejného mínění zřejmě i voliči. A stejně tak bude ztrátou paměti budoucí prezident. Přejme si jen aby tomu tak bylo kvůli jeho věku a ne kvůli postranním úmyslům.
