Hrajete si na tom dvorku dennodenně, ale nikdy vás nenapadne zjistit, co je za jednou z jeho zdí. Když začnete chápat význam slov a vět, říkají, že je to tam cizí a nikdo vám tam nerozumí. Zvědavost je sice neukojitelná, ale když nemáte prostředky, jak se přes ní přehoupnout, a na vaší straně je spousta vyžití, chuť zakázaného ovoce nechybí. Jenomže člověk dospěje a zjistí, že vlastně všechno na tom svém dvorku už zná. Až na tu jednu stranu a dojde mu, že jeho kořeny jsou za onou zdí. A pátrá.
Dálnice je dlouhý kus betonu, asfaltu, oceli a kdovíčeho ještě, která propojuje bod A s bodem B. Je v ní pot a dřina dělníků, kteří do ni ve vedrech i v zimě otiskli kus svého umu i neumu. Je v ní spousta peněz těch, kteří po ní možná ani jednou nepojedou. Jedna taková spojila loni konečně východní část republiky se Západem. "Cesta na Berlín volná!" mohly křičet titulky v novinách. Sice chyběl a stále chybí most hned za hranicí, ale cesta do polských Katowic se výrazně zkrátila. Pak se už stačí rozhodnout, jestli chcete jet na Berlín nebo do Krakowa.
Loni týden před Vánoci jsem zvolil druhou variantu. O městě polských králů jsem toho moc nevěděl. V ruce jsem měl jen stažený průvodce Lonely Planet a vyrazil směrem do Starého města. Popisovat dopodrobna, co kde je, asi nemá smysl. Rynek Główny uchvátí svou starobylostí, vznešeností a přitom životem a energií. A nebylo to jen tím, že probíhaly zrovna vánoční trhy, jak jsem si ověřil při své druhé návštěvě před několika týdny v neděli večer. A hlavně - žádné neonové poutače, obchody s nepůvodními suvenýry, ale spousta obchůdků řemeslníků, umělců a kaváren. Žádná zbytečná komerce, žádná podbízivost.
 |
| Rynek Główny v Krakowě |
Nezbývá než se ulicemi vydat k Wawelu - hradu polských králů. Cestou minete několik kostelů, které jsou pořád plné - ne turistů ale samozřejmě věřících - mladých, starých, s domovem, bez domova. A pak už se před vámi zjeví majestátní hrad. Není tak velký jako ten Pražský, ani tak krásný. Je polský. Je hrdý! Stačí si projít katedrálou s hrobkami králů či vojevůdci. Nad nimi visí obrazy s výjevy z polských dějin, kde tihle stateční muži sváděli většinou nerovné souboje, prohrávali a umírali. Ale i na to dokážou být Poláci hrdí. Země, která se musela smířit s tím, že byla vždycky mlýnským kamenem mezi Německem a Ruskem a snášela s tím spojená příkoří. Ale po staletí se vždycky snažila se svým osudem bojovat a je odhodlána bít se až do úplného konce. A třeba i prohrát, ale se vztyčenou hlavou. Je to tady cítit ze všech stran.
 |
| Wawel |
Polsko je země, která své hrdiny a historii nezavrhuje. Sice to asi není ideální místo k životu. Je tady Radio Maryja, občas přehnaný katolický fanatismus a spousta dalších problémů. Vlajku bych si tady na své zahradě vyvěsil, ale bez obav, že si budou sousedi klepat na čelo. Je to něco, co nám chybí. Ten pocit, že jsme Češi, že se za to musíme porvat a nenechat si všechno líbit za kus plesnivého žvance. Měli bychom ho mí častěji než jednou za rok v květnu. Jinak to nebude k čáře na východě jen pár kilometrů, ale několik světelných let v našich hlavách. Syndrom čtyři sta let staré prohrané bitvy, který jsme dokázali nakrátko zlomit jen před 45 lety.
